Ahoj Ládi,

tak ti volám - jak jsme se v pátek domluvili - že si v úterý brnkneme a potvrdím svou návštěvu ve středu u Tebe ve Zlíně. V osm v kanclu , jako vždy, jo ? Už se těším na kávu... Co že jsme to chtěli probírat ? Aha no přeci auta, co jsou na Požáru ale i ve Slušovicích. A také zákazníka na MB 220 CE. A jak postupuje motor na MB 540 .... je toho hodně.

A najednou nic, prázdno. A Ty si klidně odejdeš. A necháš nás tu ať si to vylížeme. Co jsi nám to udělal ? Víš jak mi budeš chybět ? A nejen mě ? Ládi, je mi strašně smutno. Když jsem řekl Daníkovi - synkovi,že už za Tebou nepojedeme, začal brečet jako želva. Měli jsme tě hrozně hrozně moc rádi. Vždy jsi říkal že jsem jako Tvá rodina. A to samozřejmě platilo i o Tobě. Ale víš co mi zůstalo a nenechám si nikdy vzít? Vzpomínky. Vzpomínky na Tvou neskutečnou laskavost a dobrotu. Na čas který jsem spolu prožili. Bylo toho hodně.

Třeba před několika lety na cestu do Anglie, kdy jsme ve Sprinteru vezli Bugatku. Kus jí byl v kabině protože se tam celá nevešla. A když se francouzští celníci v přístavu před naložením na trajekt zeptali co vezeme, hrdě jsi jim otevřel zadní dveře. A jak se lidově říká, "čuměli jako puk"... Když jsi u Richarda Biddulpha uviděl na stěně fotografii z šestidenní z roku 1955 ze Zlína - vlastně tehdy Gottwaldova, rozzářil se ti obličej a začal jsi v té daleké Angli vyprávět jak jsi se v té době narodil a Tatínek začal sbírat veterány. No a abychom nepřijeli s prázdnou, naložili jsme kopii Benzova Patentwagenu a jeli domů. A co už udělal radosti, viď.

A takovýchto příběhů jsme spolu prožili mnoho. Škoda, že už další nebudou. Ládi, mám tě moc moc rád a navždy zůstaneš v mém srdci.

Ahoj Tvůj Mirek